f

En

Central and East Europe photojournalism

x

13 MARCH 2015 * KYIV * UKRAINE

Interview: Jaroslav Žilkin

Muž, který uklízí špínu války, aniž by o to stál

Když Jaroslav Žilkin vypráví, jak mu válka na Donbase “ničí mozek a trhá duši,” jen tiše sedíte a věříte mu každé slovo. Je to chlap jako hora, přesto mu vzpomínky na poslední rok ženou lesk do očí. Zatíná pěsti a jeho zoufalství smíchané s nenávistí jsou obžalobou nejstupidnějšího lidského vynálezu – války. Má jí plné zuby.

Před rokem tento čtyřiačtyřicetiletý otec čtyř dětí a úspěšný podnikatel vyměnil pohodlí kyjevské kanceláře za chladící dodávku s velkým červeným křížem a černou číslovkou 200. Právě ta “dvoustovka” je podstatná. Sověti s ní od dob afghánské války označují své padlé vojáky, říkalo se jim prostě “náklad 200” podle čísla nařízení, které doporučovalo jak ztráty evidovat, převážet ostatky nebo informovat pozůstalé.

 

Odlidštěná vojenská terminologie přežila dodnes. “Dvoustovkou” se označují i padlí ve válce na Donbase. Je to jednoduché a srozumitelné označení pro obě strany konfliktu – proti sobě ostatně často bojují lidé se zkušeností z armády Sovětského  svazu nebo se stejným vojenským učilištěm. Nebylo nutné vymýšlet nic nového.

 

Pokud jste si také mysleli, že “náklad 200” sbírají výhradně trestné jednotky, případně sami vojáci nebo jiní armádní profesionálové, jste na omylu. Po celém válkou zplundrovaném Donbase jsou stovky neoznačených hrobů, fragmentů těl a mrtvol nebožáků, které zůstaly ležet na straně protivníka. Ty všechny je třeba najít, exhumovat, zdokumentovat a odvézt soudním lékařům na DNA identifikaci. Ale kdo to bude dělat? Jak už to na Ukrajině od doby Majdanu bývá – dobrovolníci. Za své peníze, místo dovolené a bez nároku na jakoukoliv pomoc od státu. Přesně za takových podmínek funguje Černý tulipán. Humanitární organizace se třemi chlaďáky, šedesátkou dobrovolníků a 318 odpracovanými dny.

 

Jaroslav Žilkin, který má války plné zuby, a vy už tušíte proč, je od září loňského roku jejich šéfem.

 

 

Celé to začalo díky tzv. kotlům – Debalcevo, Ilovajsk, Doněcké letiště. To jsou synonyma války na Donbase. Ukrajinská armáda se tam dostala do obklíčení a nezbylo, než všechno zahodit a utéct, jinak hrozil totální masakr. I tak byly ztráty ve stovkách až tisících, to už nikdo nespočítá. Mrtvoly a zbytky lidí se válely všude a muselo se řešit, co s nimi. Samozvaná Doněcká lidová republika souhlasila s evakuací, ale v žádném případě to nesměla udělat armáda, nechtěli ji pustit na ‘své’ území. Řekli – sežeňte si nějaké civilisty a je váš problém kde.

Někoho na ministerstvu obrany napadalo zavolat nám, protože my se zabýváme dohledáváním, exhumací a identifikací pozůstatků vojáků z druhé světové války. Takže nějaké zkušenosti máme, to ano, ale nejsme profesionálové nebo koroneři. Samozřejmě, že nás ta představa děsila, ale kývli jsme na to. Víme, jak nesmírně důležité je vrátit rodinám jejich blízké.

 

Prošli jste alespoň nějakou přípravou? Copak je možné, aby si člověk z kanceláře jen tak obul gumovky a začal sbírat mrtvoly?

Na to jsme neměli čas. Ti mrtví leželi týdny v horku, bylo nutné co nejdříve odjet a začít pracovat. Vůbec jsme nevěděli, co máme čekat nebo co budeme potřebovat, jen jsme odhadovali. Třeba jsme nakoupili PVC fólie v roli, říkali jsme si, že do nich budeme těla balit jako do rukávu, pak je zalepíme páskou a hotovo.

Naštěstí nás Červený kříž vybavil alespoň pytlema na mrtvoly, jinak bychom je neměli do čeho dávat, ta fólie byla samozřejmě k ničemu. Měli jsme zkušenosti jen s ostatky z druhé světové války, byli jsme spíš vojenští archeologové zvyklí oprašovat bílé kosti štětečkem. Ale v této válce... nezapomeňte, že bylo léto, těla ležela na slunci a... no, jemně řečeno, byl a stále je to naprosto příšerný pohled.

 

Předpokládám, že realita byla ještě horší, než to, co jste si dokázali představit.

Nejsem žádný hrdina... před první misí jsem byl strašně nervózní. Bože, jak já se bál! Bolel mě z toho žaludek, vše se ve mě svíralo a řvalo – vrať se zpátky, tohle nemáš zapotřebí! Prostě strach a předsudky dělaly své. Vždyť my ani nevěděli, čeho se máme bát víc, jestli toho, že nás mohou zabít nebo toho co uvidíme. Trochu nám pomohli lidé z Červeného kříže a vysvětlili, že nic jako mrtvolný jed, kterého jsem se velmi bál, neexistuje. A pokud dodržujete sanitární návyky, tak vás mrtví neohrozí, bojujete jen s nepříjemnými pocity. Pravdu měli v tom, že je potřeba dobrý kolektiv a hlavně být neustále něčím zaměstnaný. Nepřemýšlet.

 

Pamatujete si první misi nebo to byl den, na který se snažíte zapomenout?

Bylo to 2. září. Přijeli jsme k Saur Mohyle, což je takový strategický kopeček nedaleko Šachťorsku. Kdo ho má, tak ovládá celou oblast, těžce se o ni bojovalo už ve druhé světové válce. Aby se historie neopakovala, tak tam vybudovali památník.... a sedmdesát let od války se všude válí rozstřílená a ohořelá technika a mezi tím kusy lidí, torza seškvařená v technice, utrhané ruce, nohy. Byl to takový děs, že si z toho dne pamatuji každou sekundu.

Aby toho nebylo málo, tak tam měla domobrana blokpost a jejich velitel, úplně vyšinutý chlápek s granátem v jedné a samopalem v ruce druhé, na nás řval, že je to naše vina a že nás postřílí jako psy. Naštěstí s námi byl zástupce Doněcké republiky, který ho uklidnil a my mohli začít pracovat. Lepší entrée jsme opravdu zažít nemohli...

První den jsme našli, zdokumentovali a naložili dvanáct těl. Půlka z nich byla roztrhaná napadrť, protože přímo mezi ně dopadla stodvacetimilimetrová mina. Utrhalo jim to ruce, nohy, z jednoho zbyl jen trup a navíc byli mumifikovaní. Přeci jen bylo dost teplo a oni tam leželi víc než týden. Žádné cennosti, osobní věci, telefony nebo doklady u sebe neměli, o to už se zřejmě postarala domobrana. Tak to pokračovalo druhý, třetí den, rychle jsme se učili.

Bolel mě z toho žaludek, vše se ve mě svíralo a řvalo – vrať se zpátky, tohle nemáš zapotřebí!

Každá hlavička špendlíku je jeden ztracený život.

Dotýkáte se takových věcí až cítíte, že vám to ničí mozek

Existuje nějaká databáze míst, podle které hledáte “dvoustovky”?

Nic takového není. Ideální stav je, pokud je místo zmapované, případně máme lokálního průvodce, který nás k němu dovede. Takových ideálů je ale málo, většinou se jen dozvíme, že tam a tam byly ztráty. Nic víc, ani počet, ani okolnosti. Tak jedeme a hledáme – nahrnutou hlínu, kříže, helmy, jakékoliv vizuální vodítko. Což je problém, protože ta území jsou obrovská a my nemůžeme kvůli minám udělat rojnici.

Stalo se, že nás domobrana poslala na pole, kde měl být hrob se čtyřmi vojáky. Rozdělili jsme se do skupin po dvou a vyrazili. Pak přijelo auto, vystoupil pyrotechnik a říká – co tu sakra děláte? Tohle pole je celé zaminované! Jestli nás tam poslali schválně nebo v nevědomosti nekomentuju.

Někdy zafunguje i náhoda. Přijeli jsme k urvané tankové věži, ve které byly zbytky tankisty. Ohledávali jsme to místo, připravovali evakuaci těla a někdo si všiml boty. Začali jsme kopat a našli další dva vojáky, ještě měli v rukách samopaly. Byl to separatistický tank, který zasáhla ukrajinská střela. Munice uvnitř explodovala takovou silou, že to urvalo věž a ta i s tankistou dopadla na ukrajinský zákop, přímo na ty dva chlapce.

 

Pohybujete se ve válečné zóně, na separatistickém území, tam všude se bojuje. To nebude příliš bezpečná práce...?

Velkým problémem jsou miny a různé nástražné systémy. Granát přivázaný ke stromu přehlédnete snadno, stačí zakopnout a budou sbírat i vás. Lesíky a keře jsou extrémně nebezpečné, proto by měl být v každé jednotce pyrotechnik. Velký strach máme z dělostřelecké palby, a je jedno z které strany to létá. Mohou nás kdykoliv zasáhnout, může dojít k chybě v souřadnicích, nedorozumění.

Bohužel se to stává, střílel po nás i tank. Obě strany věděly, kdo jsme, místní ozbrojenec nás vedl minovým polem k hrobu – a v tu chvíli místo začal velmi přesně ostřelovat ukrajinský tank. Nikdo nám nemůže dát záruky, že uděláme svou práci a vrátíme se v pořádku. Právě tohle nebezpečí je nejčastějším důvodem, proč se chlapi zlomí a skončí.

 

Pracujete přímo na frontové linii?

Několikrát jsme tam byli, ale rozhodlo se, že to bude práce armády. Je to extrémně nebezpečné. Dvakrát jsme vcházeli do neutrálního pásma, objížděli jsme miny, ale každý další výbuch je zasypal a nebyly vidět. Někdy je riziko už moc velké a my to musíme vzdát. Pro jednu evakuaci nám půjčila armáda vojenský náklaďák. Oznámili jsme to separatistům a po ujištění, že nás vidí a nebudou střílet, i když jsme ve vojenském autě, jsme mohli jet. Ale nikdo nám nezaručil, že tam nejsou miny a že skutečně palba nezačne. Tenkrát jsme tedy raději nevyjeli. Náš život musí mít vždy přednost. Spíš pracujeme na místech, kam nemá armáda nebo vyšetřovatelé přístup.

 

K válce tak nějak automaticky patří alkohol. Dáváte si panáka na nervy, než navléknete rukavice?

Neexistuje, že bychom vyjeli opilí. Alkohol by nám možná pomohl povznést se nad to, co vidíme, ale zároveň ovlivňuje úsudek a reakce. A to si nemůžeme dovolit. Zkušení vojáci nikdy nepijí alkohol před bojem a ví proč – snižuje to jejich šance na přežití. Nejsme abstinenti, skleničku si dáme, ale až po práci a jen s rozumem. Podle psychologů může fungovat alkohol jako doping jednou dvakrát, když je velký stres. Každý další den je ale likvidační, protože stres nahradíte závislostí a jen stupňujete dávky.

 

Zmiňoval jste, že celá mise je nápor na nervy a vaši lidé se při ní ‘lámou’. Co je tím hraničním bodem?

Válka testuje, kolik toho člověk vydrží. Neustále tam zažíváte emoční mikropříběhy a jednoho dne ten pohár prostě přeteče. A to nemusí být jen extrémy jako dělostřelba, sniper nebo sbírání mrtvol. Ničí nás spíš banality, které se vrství – seděl jsem vedle průvodce z Doněcké republiky ve chvíli, kdy odjistil samopal, protože se mu nelíbilo auto, co jelo proti nám. Nic se nestalo, zbraň zase zajistil, zasmáli jsme se. Ale mně došlo, že kdyby se cítil ohroženě, začal by střílet. Když se to nasčítá, tak odjíždíte po skončení turnusu domů a říkáte – už nikdy! Už mi nikdy nevolejte! Ale za tři týdny jste stejně zpátky.

 

 

 

 

Proč?

Důvody se hledají těžko. Možná za to může závislost na nebezpečí, na adrenalinu, protože když jste pod dělostřeleckou palbou, máte ho v krvi na rozdávání. Ale hlavní je zodpovědnost – když ne my, kdo bude tuhle práci dělat? Nějak víc si uvědomujeme, že ty mrtvé je třeba vrátit domů. Protože uplyne čas a už je nebude možné najít, zůstanou z nich “věčně” nezvěstní. Stejně jako to bylo po druhé světové válce, kdy matky chodily po celé zemi s fotkou syna a ptaly se všech vojáků jestli ho neznají. Zůstaly v nich nehojící se rány. Nemůžeme dopustit, aby se historie opakovala.

 

Umírá i ve válce naděje jako poslední?

Je těžké, když nevíte, co se s vaším blízkým stalo. Jestli zemřel, jestli je někde pohřbený anebo živoří v zajetí. Nemůžete se mu dovolat a jen tušíte, že je nejspíš po smrti, nicméně jistotu nemáte. Tak se jdete pomodlit do kostela, ale za koho máte zapálit svíčku – za živého nebo mrtvého? V tom je zásadní rozdíl – když je smrt prokázaná můžete svého blízkého v klidu pohřbít. Je to nesmírná bolest, ale alespoň máte kam nosit květiny. A o tom je naše mise – dáváme lidem šanci rozloučit se se svým mrtvým.

 

Co se musí stát, aby voják zmizel ve válce 21. století beze stopy? Je to vůbec reálné při úrovni současné techniky, elektroniky? Lidé se stopují podle mobilů, GPS.

Stát se může všechno, nemusí být jen mrtvý. Mohl být raněný a ztratit paměť, i to je možné. Mohl se dostat do zajetí nebo obětí vraždy. V horším případě se mohl vypařit, když v blízkosti explodovaly rakety grad nebo uragán. Nebo uhořel v autě a zkouška DNA z těch škvarků nic nezjistí. Někdy se prostě nepodaří tělo identifikovat. Jsou výbuchy, které rozmetají těla na kousky a my netušíme, kolik lidí jsme vlastně sesbírali. Takhle jsme našli zatím jedinou ženu, respektive její chodidlo, to si s mužským nespletete. Zřejmě to byla zdravotnice, protože všude kolem se válel zdravotnický materiál. Hodně vojáků zemřelo při útoku na kolony – rozprchli se a pokud byli zranění, nedokázali se po útoku sami vrátit. Pole jsou zaminovaná, nikdo je nemohl dohledat a oni zemřeli osamocení ve vysoké kukuřici. Pak stačí, aby psi a lišky roztahali tělo po velkém území. Všechny padlé prostě nenajdeme, to je nereálné. Pokud vojáka narychlo pohřbili na poli, po kterém několikrát projel kombajn a ještě zapracovalo počasí, máme smůlu. Problémem jsou také masové hroby, protože ty většinou maskují vraždu a taková místa se pochopitelně neoznačují.

 

Máte představu, kdo a jak se věnuje evakuaci padlých na druhé straně fronty?

Je tam stejně špatná organizace jako u nás. Žádné centrální řízení nemají, evakuaci padlých si organizují jednotliví velitelé. Mezi Ukrajinou a separatisty existuje jakási dohoda o předávání těl, protože se stává, že kolem ukrajinských jednotek leží mrtví separatisté a obráceně. Těla se předají, s tím problém není, k čemu by jedné nebo druhé straně byly mrtvoly protivníka. Zbývá je jen vrátit těm, kteří na ně čekají.

 

A civilisté? Ve válce neumírají jen vojáci.

Ano, obrací se na nás příbuzní z obou stran fronty. Dům jejich babičky je po útoku srovnaný se zemí, nikdo ji po výbuchu neviděl, takže zřejmě zůstala v sutinách. A nás se ptají, co máme dělat, pomůžete nám? Samozřejmě je nutné dostat tělo ven, ale na sutiny naše lopaty nestačí, na to potřebujete těžkou techniku. A tu my nemáme. Takže to je na příbuzných a místních úřadech. Zatím jediným civilistou, kterého jsme našli, byl včelař nedaleko Ilovajsku.

 

Psychologové doporučují vojákům mít u sebe láhev vody, aby si po boji mohli omýt obličej. Nejde jen o prach, má to sloužit jako rituál očisty od toho, co zažili.

My nemáme vodu, ale desinfekci. Když se vrátíme na základnu, tak veškeré nářadí, oblečení, ruce i nohy si očistíme speciální desinfekcí na lihové bázi. Spláchneme ze sebe špínu i to, co jsme ten den dělali a viděli. Pak zasedneme k večeři, probereme, co kdo zažil, dáme si skleničku za padlé. Je to určitý rituál, ale těžko říct, jak pomáhá psychice.

 

Dá se vůbec zvyknout na to, co máte denně před očima?

Asi ano, mám pocit, že ano. Naučili jsme se vypínat mozek a všechen ten děs přeměnit v práci. Žádné city a zhnusení si tam nesmíte tahat, naopak je potřeba stát se cynikem, jinak vám to roztrhá duši. A když se stane, že je toho přeci jen moc, tak se projdeme, napijeme vody a vyčistíme hlavu. Očím a fantazii se utéct nechá, se smradem je to horší. Vzniká fixace, kdy ten nasládlý zápach cítíte i v Kyjevě v kanceláři a to je hodně zlé. Není problém se z toho zbláznit. Varují před tím i psychologové.

Proto také pracujeme v desetidenních cyklech, potom už musíme odjet na měsíc domů. Těch deset dní je maximum, které lze ještě snést, jak fyzicky tak především psychicky. Víte ale co je ale na naší práci nejhorší? Když mi volají zoufalí rodiče, že na Youtube viděli mrtvolu svého syna někde u Debalceva a prosí, abychom jim ho vrátili. Co jim na to mám říct? Nevím jak reagovat, nenacházím slova. Cítím před nimi vinu a trápím se tím. Je jednodušší pracovat s mrtvými než se živými.

 

Nechci malovat čerty na zeď, ale nemáte strach z toho, co teprve přijde? Jak zareaguje vaše psychika, až bude po všem? Přeci není možné vrátit se do běžného života a zapomenout.

Doufám, že vše bude v pořádku, stoprocentně jistý si tím ale nejsem. Tam jsme jako stlačená pružina, v neustálém psychickém napětí, ale jakmile odjedeme pryč, pružina povolí a vymrští se. A následuje obrovský výbuch emocí. Každý z nás si musí najít cestu jak se s tím vyrovnat, jak ten přetlak upustit a nezničit se. S psychologem jsme se shodli, že základem je nechat všechno tam, netahat to do běžného života. Zní to logicky, jenže... Deset dní se dotýkáte takových věcí až cítíte, že vám to ničí mozek. Když se vracím ze zóny autem, pustím si nahlas hudbu a začnu křičet. Řvu, řvu jako zvíře, až do ochraptění. Letí to ze mě ven, dávím se vším tím zoufalstvím. Zřejmě je to autoregulační způsob jak se mé tělo zbavuje negativních emocí. A brání mi, abych se nezbláznil. Kolega se zase prochází bosý po trávě a snaží se všechno negativní zatlačit do země. Moc o tom mezi sebou ale nemluvíme.

 

Říkal jste mi, že většina z vás má rodinu a děti. Jak vaši válečnou práci berou oni? Asi je těžké vysvětlit, že děláte velmi důležitou práci, i když je to “jen” sbírání mrtvol.

Mají o nás strach. Nejezdíme přímo na frontu, ale pořád pracujeme ve válečné zóně a riziko existuje. Takže časem začnou nastupovat různá ultimáta – necháš toho nebo se rozvedeme. Často mi volají manželky našich kluků a prosí, abych je s sebou už nebral. A já to chápu.

Jezdíme tam za své peníze, bereme si dovolenou, místo času s dětmi se hrabeme v... Jsou to dva rozdílné světy. Dříve nebo později narazíte na to, že vaše žena nedokáže pochopit, že právě teď nemáte náladu řešit s ní problémy domácnosti, protože stojíte v masovém hrobě.

 

A vojáci? Zřejmě jim není pohled na vaší kolonu právě příjemný, přeci jen platí – co jste vy, byli jsme i my...

Máme určité stigma, pochopitelně. Ani v civilním životě neznám moc lidí, kteří mávají na ulici na pohřebáky. Když přijedeme na blokpost – kde je jinak humor, vojáci se zdraví, smějí – tak všichni zvážní. Připomínáme jim vlastní smrtelnost. Jenže my jsme realita. Někdy mám pocit, že těm klukům vůbec nedochází, kde jsou. Vypadají jako Rambo, jsou navlečení do chráničů, neprůstřelných vest, mají speciální brýle a cítí se velmi dobře a pyšně. A já se na ně dívám a v duchu jim přeju, aby se hlavně nikdy nedostali do dělostřelecké palby. Protože to všechno, co mají na sobě, jim maximálně tak zvýší šanci přežít, ale rozhodně je to nespasí. Mnohokrát jsem sundával roztrhané neprůstřelné vesty ze zbytků lidských těl.

 

Válka pro vás byla koníčkem, archeologií. Ale teď vás doběhla a vtáhla do sebe. Co jste o ní zjistil?

Za válku mohou politici, je výsledkem jejich špatné práce. A místo toho, aby se snažili o nápravu, tak v televizi nebo na Facebooku hrdě vykřikují, že ztráty jsou nevyhnutelné. Tihle gaučoví patrioti vůbec netuší, jak moc se tam zabíjí! Ze všeho nejraději bych je vzal s sebou a ukázat jim smrt v reálu. Do týdne by bylo po válce.

Na druhou stranu, je to i naše chyba. Přestali jsme se bát války a to je pro mě osobní tragédie. Zradili jsme otce, dědy, kteří zahynuli, aby nám dali mír. Ani jedna strana na tom nemá menší nebo větší vinu, můžeme za to všichni.

Mám války plné zuby, jsem zoufalý z toho, že ti kluci zemřeli jenom pro něčí rozkazy. A jakmile padli, přestali kohokoliv zajímat. Zůstali tam ležet jako bezcenný odpad. Ti mrtví jsou jejich obžalobou. Politika je špína a my po ní musíme uklízet.  X

 

–––

 

ČERNÝ TULIPÁN DNES

V půlce července 2015 Jaroslav oznámil pozastavení mise Černého tulipánu. Po 318 dnech činnosti, kdy našli 609 těl a fragmentů, jim jednoduše došly peníze. Důvody? Ze tří chlaďáků byly dva rozbité, dobrovolníci už vyčerpali dovolené a sliby vlády o podpoře zůstaly jen na papíře. Stejně jako návrh, že by dobrovolníci získali status účastníka ATO. Tulipán potřebuje z rozpočtu zhruba tři milióny hřiven, aby mohl dál suplovat roli státu, který posílá své muže umírat, ale dál se o ně nepostará. Na opravy techniky, hygienické a sanitární vybavení, cestovní náklady. “To co děláme je politicky nepopulární. Politik si sebou těžko vezme pytel s ostatkama na pódium nebo do televize. Ranění nebo zajatci jsou skvělé PR, ale mrtví? Ti už nemohou ani volit. Nemůžeme ani počítat s penězi od dobrovolníků a sponzorů, ti podporují – a je to správně – živé. O mrtvé se zajímají jen jejich rodiny a my.”

V předposlední větě se Žilkin ale spletl. Po té, co se na sociálních sítích a v ukrajinských médiích masově rozšířila informace, že “tulipáni” mají vynucenou pauzu, začaly jim na účet chodit různě vysoké částky. Oddychnout si tak mohli jen na tři týdny, i když nikdo nedokáže říct, za jak dlouho se bude bez podpory vlády situace opakovat.

Co pak bude se zhruba třemi stovkami těl a desítkami masových hrobů, o kterých Žilkin a jeho parta momentálně ví, je ve hvězdách. A nedej bože, aby konflikt na Donbasu vyeskaloval do dalšího “kotle”.

 

––––

 

CO NA TO PSYCHIKA

Zhruba 70 % dobrovolníků, kteří pracují s “dvoustovkami” bude mít do budoucna veliké psychické problémy. O tom je psycholožka Tatiana Jermolajeva, která s lidmi z Černého tulipánu občas pracuje, přesvědčená. “Necháváme je vypovídat. To je velmi důležité, protože oni o tom mezi sebou příliš nemluví. Dělají ze sebe hrdiny, prý si zvykli a ta práce jim nevadí. Samozřejmě, že jsou to jen slova. Nemohou spát, mrtvoly je děsí ve snech, rozpadají se jim vztahy a manželství. Bojí se zvuků, ohňostroj pro ně zní jako dělostřelba. Přestávají si vážit lidí, dívají se na ně jako na “maso”, které se vejde do pytle. Špatné je, že je provází smrad i když jsou pryč z válečné zóny. Je to pach krve a mrtvého těla, kterému nedokáží nikam utéct, protože ho mají v hlavě. Často mluví o tom, jak je děsí, že člověk se vejde do krabičky od cigaret. Musíme je začít vozit po skupinách na západní Ukrajinu, do sanatorií v Karpatech. Hlavně co nejdál od války. Je tam krásná příroda a tam s nimi pracovat. Ale jejich budoucnost je velmi, velmi nejistá. Některé z nich určitě doženou deprese, alkohol nebo sebevraždy.”

Jdete se pomodlit do kostela, ale za koho máte zapálit svíčku – za živého nebo mrtvého?

V sídle Národní paměti, nedaleko od kyjevského hlavního nádraží, je zvláštní výstavka artefaktů válku. Úlomky zbraní, střepiny, zástavy... Děsily mě ale osobní věci mrtvých vojáků. Třeba sluchátka, MP3, protože mi došlo, jak je válka aktuální. Že to není něco z minulosti, MP3 poslouchám každý den cestou do práce.  Nebo digitálky, které dál krájí čas, i když jejich majitel ležel rozbitý na kusy v márnici.

An independent photojournalistic project of a Czech photojournalist Petr Toman covering social issues within East and Central Europe

hello@petrtoman.eu